Je to naše ego, co nás nutí jíst na oběd to, co kolegové, přestože nás z toho jídla pokaždé pálí žáha. Díky němu (egu) vnímáme svoji zranitelnost jinak, než zranitelnost druhých. A to je ten důvod, proč si myslíme, že se vůbec nepotřebujeme měnit. Už jsme s evolucí hotovi. Finito, šlus. Je to ale pravda?
Nejsilnější pastička, ve které se ocitáme, je vytvořena námi samotnými. Koho tedy bráníme? Chceme už navždy zůstat tím, kým jsme se stali, někým, koho ostatní obdivují, berou a uznávají. A nechceme se už nikdy měnit. Paní Alena se mi jednoho dne ozvala do telefonu hlasem, který mi připomínal rozhodnou osobu, která ví, co chce, ale potřebuje se ujistit pouze v jednom jediném detailu. Domluvili jsme si schůzku, na které jsem od ní začal postupně rozplétat informace, abych jí mohl pomoci s jejím problémem.
Chybí nám prý detail, ale uniká podstata
Na schůzku dorazila perfektně upravená a po chvíli jsem zjistil, že pracuje jako manažerka v jedné nadnárodní společnosti. Všechno prý zvládá levou zadní, včetně té stravy, akorát jí tam chybí nějaký detail, aby konečně začala hubnout. Když jsem od ní zjišťoval, co jí, tak se z ní postupně začaly dostávat informace, které mi s jejím prezentovaným vzhledem nějak nehrály.
Mezi skleničkami vína doháněla pitný režim
Ráno do sebe hodila balíček zdravých sušenek a cestou do práce si koupila velké lattéčko. Následovaly porady, telefonáty a svůj hlad na oběd zkrotila většinou nějakým sendvičem, který zapíjela bio bezovou šťávou z blízkého bistra, kde jak zdůraznila, připravují jídlo z nejkvalitnějších surovin. Odpoledne další lattéčko a k večeři co dům dá. Většinou nějaké pečivo se sýrem nebo šunkou, kvalitní šunkou. Večeři zapíjela proseccem nebo jiným kvalitním vínem. Mezi skleničkami vína nebo prosecca většinou doháněla pitný režim exováním trojdecek, protože přes den na něj zapomíná.
Kdo chrání své ego je bojovník?
Když jsem se jí zeptal na další detaily jejího života, viděl jsem, že by o nich raději nechtěla moc mluvit. Nakonec přiznala, že se před několika měsíci rozešla s přítelem, ale nakonec s výrazem pokerového hráče dodala, že už to nějak strávila. Intuitivně jsem cítil, že ještě něco skrývá. Jasně, že si paní Alena vědomě neřekla „potřebuji chránit své křehké ego“, ale spíš se chovala tak, aby vypadala sebejistě, a nikdo na ní nepoznal, co se děje.
Nehomogenní pohled na lidskost
Člověk obecně pojímá jinak zranitelnost svoji a zranitelnost druhých. Na jedné poradě se můj šéf otevřeně přiznal, že to, co dělá, nezvládá. Poté, co to přiznal, se cítil trapně a zahanbený nevycházel další dny z kanceláře i přesto, že všichni ostatní, kteří jeho přiznání viděli, měli naprosto jiné reakce – obdivovali ho a byli užaslí nad jeho odvahou. Ano, je to paradox, stydíme se za naší lidskost, ale lidskost jiných nás přitahuje.
Já už nemusím, díky
Věříme, že jsme se změnili natolik, že už na nás není vlastně co měnit. A to je ta největší pastička našeho ega. Když se zeptáte dvacítky, jak se změní za dalších 10 let, tak Vám řekne, že nijak. Tu samou odpověď dostanete, když se zeptáte třicátníka, čtyřicátníka, ale i padesátníka. Jamie Holmes v knize Nonsense píše, že jeho nejúžasnějším objevem je, že v každém věku si myslíme, že už za sebou vlastně máme celou naší vlastní evoluci.
Budu za sebe bojovat, co mi síly stačí
Chránit tu osobu, kterou jsme se stali, je práce na plný úvazek. Děláme vše proto, abychom se ochránili před důkazy, že naše stávající přesvědčení jsou špatná. Potřebujeme si neustále dokazovat naší cenu a také to, že jsme nejchytřejší, nejlepší. Skrýváme tak své slabosti, snažíme se si udržet dojem ostatních, schováváme naše nedokonalosti, nejistoty a omezení. A vůbec netušíme, že chráníme pouze naše ego a myslíme si, že bojujeme za sebe a děláme, co je potřeba. Je jasné, že se každému potí ruce, když čelí otázce, na kterou nezná odpověď, a místo toho, abychom si přiznali, že něco neumíme či nevíme, se snažíme hodit vinu na ostatní.
Pouze malé doleštění a je to hotovo
Zřejmě paní Alenu stálo spoustu úsilí, aby si vytvořila ten životní styl, který měla, a podle jejích reakcí jej byla připravena bránit s plným nasazením. Problémem však je, že nemáme vůbec představu o tom, jak se prvky našich životů skládají naším rozvojem do nádherného vzoru. Bez chápání mapy, která by nám řekla, kde jsme a kam bychom mohli dojít, jsme však odkázání bojovat pouze za to, co máme. Máme pocit, že miniaturní oprava toho, co děláme anebo nějaká nová sexy dovednost, nám vyřeší všechny naše neduhy. Žena s cukrovkou, muž s vysokým krevním tlakem nebo psychickým vyhořením si myslí, že jim stačí pouze týdenní detox či pobyt v sanatoriu pro vyhořelé, a vrátí se zpět do víru velkoměsta se vší grácií. Matka, která je s velkou nadváhou po mateřské si spraví „sebevědomí“ v kurzu pro baristy, vysoký manažer s problémem se sebedůvěrou si to řeší konzultací se stylistou, který mu doporučí hodící se šaty a naučí jej stát zpříma. Všechna taková rychlá řešení se soustřeďují pouze na symptomy.
Zapomeňte na dovednosti
Symptomem je to, jak to prezentujeme, příčinou je, jaký smysl pro nás má svět kolem nás a jakou roli v něm máme hrát. Proto i změna životního stylu a tvorba zdravých návyků jsou transformacemi. Transformacemi našich starých nefunkčních přesvědčení o světě, o tom jak nám kvalitní sušenky, káva a jiné potraviny udělají skvělý život. Na rozdíl od změn, které jsme dokázali v mládí za pomocí nových dovedností nebo rozvoje fyzických schopností, jsou už ve starším věku takové změny mnohem méně časté.
Kým by ses mohl/a stát? Víš to?
Máme před sebou cestu rozvoje našeho myšlení, která směřuje od malinkého sobce, přes sociálně podmíněného mladého člověka, jež dělá věci, aby se zalíbil ostatním, až k člověku, který zná svoje hodnoty a umí se podle nich chovat a naplňovat je. Už jenom poznání, že existují i jiné formy myšlení, nás může posunout do stavu otevřenosti ke změnám. Když stojíme před řešením komplexního problému, potřebujeme si uvědomit, kým právě jsme a kým jsme se snažili doposud být. Zároveň potřebujeme otevřít tomu, kým bychom se mohli stát.
Když nevíte coby, nejdete to v…
To, kým bychom se mohli stát, však nenaleznete na internetu, ani v moudrých knihách, naleznete to stejně jako paní Alena. V sobě. Nakonec si byla schopna přiznat, že na sendviče chodila proto, že tam chodívali lidé z vyššího managementu a se sendvičem v ruce vypadala, že patří k nim, i když jí z toho strašně pálila žáha. Nakonec však v sobě našla místo, ze kterého lépe viděla svět z perspektivy, která byla její podstatou.
Tři otázky k lepšímu životu
Když chcete změnu, zeptejte se sami sebe, co je vlastně ve hře. Co je na změně nejtěžšího, nebo nejlepšího. Nesmíte si však položit otázku pouze jednou, ale třikrát za sebou. U paní Alena to bylo takto: Co tady riskuji, když přestanu chodit na sendviče? Přestanu být na očích a být vnímána jako součást týmu. A co riskuji, když mě kolegové z managementu přestanou brát jako součást týmu? Přestala bych si vážit sama sebe. A co bych riskovala, kdybych si sama sebe přestala vážit? Nemohla bych pracovat v takové firmě, ve které se zaměstnanci posuzují podle toho, jestli chodí s managementem na sendviče nebo ne. Rozumíte?
Vyrůst do lepší verze nás samotných
Místo toho, aby se raději soustředila na to, co je dobré pro její tělo, výživu a trávení, paní Alena se soustředila na perspektivy ostatních. A to jí škodilo i přesto, že to tak dokonale bránila. Takže i vy si uvědomte, kde z pohledu vašeho rozvoje právě stojíte, a zároveň kým byste se mohli stát. To vám umožní se uvolnit z tlaku bránit toho, kým jste stali a otevřít se tomu, kým byste se mohli stát do další/lepší verze vás samých.
Pokud byste chtěli vytvořit lepší verzi vás samotných, zavolejte mi: 736 766 878.
