Každý asi zná paní Mlsnou, která nás všechny honí a bude honit, asi až do konce života… Měl jsem poslední dobou klienty, kteří se chtěli s chutěmi a mlsáním poprat. Někteří měli chutě na něco sladkého, čokolády, bonbóny a sladké vody, jiní zase na křupky, brambůrky anebo pizzu.
Nevím, jestli víte, ale paní Mlsná bydlí na křižovatce biologie, touhy, závislosti a šílenství. Když směrem k jejímu poznání nepostupujete pomalu, věci se vám mohou ještě více zkomplikovat, ale to možná jen proto, že naše chutě a mlsání nás jenom chtějí něco naučit. …hmm, jenomže někdy to poznání vede až překvapivě hluboko.
Před několika lety jsem byl taky závislý na koblihách s nutelou, nebo na slaných tyčinkách a křupkách…Pak to ale přišlo, jedno ráno jsem se rozhodl vyzkoušet na sobě experiment. Co by se stalo, kdybych si dnes nedal koblihu? Je to vůbec možné? Mohl bych přežít? No…, seděl jsem na židli, díval se z okna a poté, co jsem se ujistil, že zůstanu doma a že dnes žádná kobliha nebude, jsem se najednou cítil bezpečně a v pohodě. Ještě štěstí, že jsem si to naplánoval, kdy jsem ještě na koblihu žádnou chuť neměl. Řekl jsem si, že ať se děje co se děje, zůstanu bez koblihy a ověřím svou mužnou odvahu podívat se svým chutím do očí. Ale čím déle jsem seděl, tím silnější byla moje touha dát si koblihu s nutelou. Chtěl jsem i ukončit tento experiment, naštěstí jsem však setrval. Seděl jsem, zhluboka jsem dýchal a pozoroval jak můj hněv, strach, smutek a další rozmíchané emoce rostou.
Pak jsem si ale uvědomil, jak ta touha mít koblihu vysiluje celé moje tělo. Seděl jsem tam na židli a pozoroval jsem desítky důvodů, které mi moje mysl házela na stůl jako karty. Já měl pouze jednu kartu. Ta karta byla prázdná a byla na ní pouze jedna věta: JSOU TO JENOM MYŠLENKY.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a hrál karty s mou myslí, ale někdy později jsem procitl a byl jsem v klidu a díval se z okna a pozoroval ptáky a děti před domem. Byl jsem v jiném světě. Wuááu, proč jsem tak uvolněný? Usnul jsem? Vzpomněl jsem si na hraní karet s myslí o koblihu, ale jako by se mě to vůbec netýkalo, bylo to pryč beze stopy. Koblihy s nutelou vypadaly jako vzdálená vzpomínka. Už jsem po nich od té doby netoužil…(no dobře, tak možná jednou jsem si na ně vzpomněl, …ale co je důležitější, přestal jsem si je kupovat.)
Takže, co se stalo? Jak, kdy a proč moje touha zmizela? Proč se vůbec objevila? Proč ta bolest? Můžeme si tedy odpovědět na tyto otázky a snad rozluštit, nebo alespoň malinko rozjasnit některé ty záhady, které nás s chutěmi denně rozptylují?
K základnímu poznání je dobré vědět, že naše chutě bychom mohli rozdělit na:
- Chutě na cukry, nebo na sladké a
- Chutě na tuky
Chutě na sladké
Když máme depresi, tak je naše tělo ve stresu. Mozek, coby šéf, který není jenom zodpovědný za výkon, ale i za to, v jakém stavu jej dosáhneme, nás nechce řídit v depresivním stavu, a proto se nás bude snažit v každém případě z deprese dostat.
Jedna jeho osvědčená cesta jsou cukry.
Funguje to asi takto – když náš mozek zjistí, že jsme v depresi, tak nás jednoduše chytí za nos a odvede nás ke zdroji cukrů. Bude mu jedno, jestli jsou to cukry zdravé, nebo ne. Jeho cílem je, abychom si prostě dali nějaký cukr, aby on pak mohl dát příkaz z něj vyrobit náš domácí serotonin – hormon dobré nálady. Jakmile se tento hormon vyrobí, tak deprese je pryč a mozek může pokračovat s námi v dosahování cílů.
My si totiž umíme vyrobit serotonin z našich zdrojů cukru, ale v případě stresu k nim zřejmě nemáme přístup a tak musíme sahat po externích zdrojích, z nichž si naše tělo vyrobí serotonin, který nám „vypne“ depresivní stavy.
Strach, smutek, nebo hněv
Pokud se naše realita zahalí emocí strachu, smutku anebo hněvu (a je úplně jedno, jestli se do těch stavů dostaneme naším, nebo cizím přičiněním), tak i v tomto případě náš mozek ví, že je čas najít nějaký externí zdroj, který nás z těchto stavů dostane. V těchto případech je to však tuk, který mozku úspěšně pomáhá uřídit tyto nepříjemné emoce.
Určitě si vzpomínáte na dny, kdy jste se přiřítili domů s jednou z těch výše zmiňovaných emocí, a vaše první kroky vedly k lednici, u které jste za chvilku stáli s plnou pusou sýra, šunky nebo salámu, anebo se vším, co jsem právě zmiňoval.
Tuky mají tu zázračnou moc nám „povypínat“ centra v mozku, která jsou zodpovědná za registraci a vnímání zmiňovaných emocí. Když si ty tuky v případě hněvu, smutku, nebo strachu dáme, tak se nám ta centra pro jejich vnímání „vypnou“ a situace, která nám zmiňovanou emoci způsobila, už nás tak neparalyzuje a my tu emoci nevnímáme tak intenzivně.
Mozek na zdroj nehledí, ale my bychom měli
Uvědomte si, že nic nelze vyřešit přes noc a proto je lepší, než se nám povede eliminovat příčinu našich depresí, smutků, hněvů nebo strachů – podívat se po zdravých zdrojích cukrů a tuků, abychom ty emoce mohli zdravě „vypínat“.
Když si na zdravé zdroje cukrů a tuků váš mozek zvykne, tak si tím vytvoříte i prospěšné návyky, které se stanou velkou oporou vašeho zdravého životního stylu.
Vyřešme příčinu
Rozhodně však nejlepším způsobem jak se zbavit deprese, smutku, strachu anebo hněvu je zbavit se jejich příčiny. Z dlouhodobého hlediska jenom pochopení příčiny a její minimalizace, nebo postupná eliminace nám přinesou lepší život. A určitě víte, že zaplácávání těchto emocí nezdravými cukry a tuky vás nikam neposune, možná tak k většímu číslu oblečení.
Takže příště, až si uvědomíte, že máte pusu plnou něčeho hlasitě křupavého, nebo hříšně studeného a krémového, zkuste si sebe vybavit před 15 minutami. Co jste řešili, dělali, naštval vás někdo, nebo jste dělali něco, co vás nebaví? Jakmile si uvědomíte, co vás do toho stavu s plnou pusou dostalo, tak si na jakýkoli papírek, nebo do mobilu napište: VYŘEŠÍM . . . (a doplňte si příčinu vaší plné pusy). Pak si ještě slibte: Příště, až se mi …. stane, tak si dám zdravé …. a to mě uklidní stejně jako tohle.
Tak držím palce!!!
Další články
