Moderní výživa hlásá do světa informace o zrychlování metabolismu. Zrychlení se prý dosáhne až 5 a více jídly. V přírodě se tento fenomén nevyskytuje, a tudíž některým způsobuje nadváhu, která se pak musí řešit octem. Ten se sice taky v přírodě běžně nepije, ale vědecké studie prokázaly, že pomáhá.
Když se tenkrát ve dveřích objevil pan Martin, zdálo se mi, že ho odněkud znám. Byl to urostlý mladík, s hustými vlasy a příjemným pohledem dobráka. Jeho chování bylo vždy velice proaktivní. Jakmile mu došlo, že pitný režim je nejdůležitější návyk, protože se stará o více než 65 % našeho těla, nejraději by se napojil na vodovod a ihned to za poslední dva dny doplnil. Jeho proaktivní energie byla neskutečná. Stačilo malé upozornění a hned hned se podle něj začal chovat.
Raději dnes aktivní než zítra radioaktivní
Jako mnozí z vás začal s 5 jídly denně. Slyšel totižto u jedné kolegyně, která se právě vrátila z návštěvy výživového poradce, že je potřeba nastartovat metabolismus. Jak jinak než tím, že budeme jíst často. Tím se přece všechno startuje ne? Když máte problém s autem, tak nejlepší je jezdit krátké vzdálenosti a každých 5 kilometrů tankovat, že? Jakmile mi sdělil, že v dobré víře se snažil svůj metabolismus rozpohybovat, záhy na to dodal, že jeho metabolismus na tento jeho proaktivní počin nezareagoval zcela pozitivně. Za poslední rok totiž místo toho, aby spálil žádaných 5 kilogramů, tak jich 8 kilogramů přibral.
Je to vlastně jednoduché a zároveň složité
Víte co je metabolismus? Zeptal jsem se. Pokrčil rameny, sešpulil rty a svraštil čelo, stejně jako malý kluk, kterému právě vysvětlila maminka podstatu kouzelného pláště zrovna ve chvíli, kdy právě došíval poslední knoflík. Metabolismus jsou chemické reakce, začal jsem. Ty probíhají v buňkách a díky nim vznikají chemické sloučeniny, nebo dávají za vznik energii. Například zelené rostliny využívají energii slunečního světla k přeměně vody (H2O) a oxidu uhličitého (CO2) na cukry, škroby, další organické sloučeniny a kyslík (O2). Živé organismy, ty zase využívají kyslík k tomu, aby tento proces zvrátili: konzumují uhlohydráty a jiné organické materiály a pomocí kyslíku vytvářejí vodu, oxid uhličitý a … energii. Tyto metabolické procesy, které probíhají v tygrovi, jsou jen nepatrně odlišné od těch, které probíhají v pampelišce. Pozor, udělat z vody, oxidu uhličitého a sluníčka cukr, není to taková banální věc, jak se může zdát.
Když něco neumíš popsat, rozděl to na menší kusy a předstírej
Je velice těžké popsat všechny detaily metabolismu a tak jej vědci začali porcovat na buněčný metabolismus a bazální metabolismus. Ten bazální je o tom, abychom věděli, kolik toho máme jíst, za účelem energetického pokrytí všech procesů, které v těle probíhají. Málokdo si však vzpomene na experimenty Alexise Carrela, který udržel při životě tkáně kuřecího embrya od roku 1912 do roku 1946. Jenom fyziologickým roztokem a hypotonickou plazmou. Ano, přesně 34 let tato řada kultur srdečních tkání kuřat zůstávala naživu a dělila se. Protože život této kultury výrazně překročil normální délku života kuřat, začaly být buňky považovány za nesmrtelné. Tento pokus docela naboural teorie o metabolismu.
Jak chcete urychlit výrobu energie z cukru? Tím, že ho tam budete přidávat?
Dnes si na Carrela nikdo nevzpomene a metabolismus se „nakopává“ 5 a více jídly denně. Minimálně. Ideál dnešní doby je však ještě horší, přidejme ještě dvě lattéčka a večerní sklenku vína, čímž se dostáváme na krásných 8 pokusů zvednout hladinu krevního cukru.
Proč sem najednou pletu hladinu krevního cukru?
Jídlo, které obsahuje cukr (nebo jeho formu: škroby – který obsahují přílohy a pečivo, nebo mléčný cukr, který obsahují mléčné výrobky, nebo obyčejný cukr, který je v alkoholu), nám po jeho strávení dopraví „cukr“ do krevního oběhu, kde se nám zvedne jeho hladina. A zvýšená hladina „cukrů“ v krvi je pro naše tělo nebezpečná. Když to mozek zaregistruje, okamžitě se spojí se slinivkou – orgánem, který je zodpovědný za výrobu inzulínu. Podle výše hladiny „cukrů“ vyrobí slinivka potřebné množství inzulínu – hormonu, o kterém všichni víme, že „klepe buňkám na dveře“ a oznamuje jim tím, že dorazil „cukr“. A tak inzulín klepe buňkám 5 – 8 krát denně na dveře, aby otevřeli a vzali si ten „cukr“ z jídla.
A co na to buňky?
5 – 8 krát denně jim klepe inzulín, a už je to otravuje a jsou na ten inzulín naštvané, takže jednoduše přestávají otevírat. V Čechách se se tomu říká porucha tolerance glukózy a tzv. prediabetes – protože se z něj tvoří diabetes typu 2. V anglických zemích je název poruchy výstižnější – insulin resistence. Rezistence na inzulín. Buňky už jsou prostě na inzulín alergické. Neotvírají. A neberou si „cukr“. Ale tak jako všichni ví, že inzulin je zodpovědný za snižování hladiny „cukrů“ v krvi, tak skoro nikdo neví, že inzulín má ještě poslední úkol.
A dílo je dokonáno
Tím úkolem je zajistit, aby se „cukr“, který je doslova našim pokladem, nedostal z těla ven, ale aby se nějak v těle uskladnil. Pro naše tělo je to velice cenná sloučenina. A tak inzulín dává pokyn játrům, aby z „cukru“, který si buňky nevzaly, vyrobily tuk, protože je skladnější – má menší objem. S každým jídlem se při takto rozhozeném inzulínu v těle vyrábí víc a víc tuku. Z cukru. Příloh, pečiva, mléčných výrobků, ale i vína.
Někdy méně znamená více
A jak vidíte, nejenom Martin, ale i spousta jiných, co věří na formulku zrychlování metabolismu, se stávají oběťmi nadměrné spotřeby a platí denně svůj podíl na zisku všem výrobcům tyčinek, mléčných výrobků a jiných škodlivin. Myslím z pohledu jejich rozhozeného inzulínu. Rozhozený inzulín však není triviální problém, možná už to ani není problém, ale fakt průšvih. A k tomu inzulínu ještě dodávám, že k jeho harmonizaci se používají 3 strategie:
- Prodlužování času od posledního jídla předešlého dne do prvního jídla dne následujícího. Doporučuje se minimálně 14 hodin. Optimum je podle mého názoru 16.
- Zvýšení podílu vlákniny v jídle.
- Pravidelná konzumace octů a tuků. Tyto potraviny regulují inzulín.
Martin to uchopil… jak jinak než proaktivně
Začal totižto vypouštět snídaně, a tím jeho tělo získalo více času bez inzulínu. Pak jsme se vrhli na ocet. Vědci zjistili, že i ocet brzdí inzulín, který pak neotravuje buňky, takže jsme vymysleli celkem 4 druhy salátů, které Martinovi chutnaly a byly snadné na přípravu a skladování. Buňky přestaly být časem na inzulín alergické a postupně začaly „otevírat“. Pak jsme ještě podpořily játra, aby přestaly vyrábět tuk a začaly jej spalovat. A výsledek byl na světě.
Věřím, že s rozhozeným inzulínem problém nemáte, ale kdyby ano, tak mi napište nebo zavolejte a zkonzultujeme to.
